"Všichni hledáme odpovědi v knihách,
a přitom ty správné, jsou přímo v nás."

"Nehodnoť nikoho,
v jehož botách jsi neušel aspoň míli."
Staré indiánské přísloví"V každém z nás žijí dva vlci. Záleží jen na nás,
kterého krmíme, zlého či dobrého."
Staré indiánské přísloví"Spíše než stálé napomínání a kritiku
potřebují děti své kladné vzory a lásku."
Zuzana"Láska není obchodník,
který chce dostat zpátky své investice."
Remarque"Celé tajemství existence je, nemít strach."
Budha

Úspěch...Co je to?

Velmi často používáme a slyšíme z mnoha stran slovo úspěch. To dále skloňujeme ve všech možných pádech a užíváme v různých spojeních. Zamýšlím se nad tím, zda si všichni pod tímto pojmem představujeme totéž. Co se za termínem úspěch vlastně skrývá? Podle čeho se měří? Jsou dána nějaká kritéria? Kdo nebo co ho určuje? Je to společnost? Rodina a přátelé? Nebo my sami?
V dnešní době se s ním setkávám nejčastěji ve spojení, že je někdo úspěšným podnikatelem. Úspěch se tedy podle mnohých rovná práci a penězům, potažmo hmotným věcem, protože podnikání je soustavná činnost vedená za účelem zisku. Do značné míry k takové představě přispívají média, reklama a též my sami svým neustálým pozorováním ostatních ve snaze najít dostatečnou a pro nás přijatelnou hodnotu ve společnosti jako celku.
Co ale tradiční hodnoty jakými jsou rodina a přátelé? Nebo vzdělání, úspěšné dokončení studia? Vnímám, že se úspěch vyvíjí v čase a liší se právě od zmíněného nastavení hodnot. Ve dvaceti letech považují studenti za úspěch dokončit vzdělání a cestovat, v pětadvaceti najít si partnera či partnerku pro život, práci, zajistit si bydlení, následně rodinu. Pro lidi středního věku to může být otázka překonání nemoci či zbavit se zlozvyku, třeba přestat kouřit. Pro osmdesátiletého například „pouhé“ vyjití schodů do prvního patra.
Na východ od našich hranic zaznamenáme, že úspěch nemá s hmotnými statky zas tolik společného, jak je tomu ve střední Evropě. Jeho základem je mít spokojenou fungující rodinu, dobré vztahy se svými nejbližšími. Přátelství má též větší váhu než pro mnohé v naší kultuře. Více a více se ale i zde díky globalizaci proměňuje význam tohoto slova a lidé se snaží v honbě za úspěchem obklopovat věcmi a soutěžit jeden s druhým. Ostatně soutěživost je nám prý dána od přírody, aby přežili ti odolní a nejlepší. To je nám vštěpováno již od školních let a snažíme se tedy dle toho žít.
Naopak v naší kultuře pozoruji, že jsme mnohdy už přehlceni materiálnem a více se navracíme k tradičním hodnotám společnosti, tedy opět zmíněné rodině a mezilidským vztahům. S tímto mě napadá další věc, a tou je pro nás tradiční model rodiny. Bude i nadále funkční?
Všímám si, že je v našich podmínkách více založen na závislosti partnerů, ať již citové či materiální a vzájemné manipulaci. Po několika letech se ze vztahu vytrácí láska, porozumění a respekt jednoho partnera vůči druhému. Z manželství se stává postupně jaký si „podnik“, kde se řeší jak dovychovat děti a s tím spojené finanční toky - rozvozy na kroužky, splácení hypotéky, koupě nového vozu, oprava střechy apod. Slábne běžná pozitivní komunikace a zájem jeden o druhého. Lidé pracují mnohdy jako bez emoční roboti. Na prvním místě je výkon, vše „potřebné“ za každou cenu stihnout a zařídit.
Dalším neméně důležitým faktorem pro udržení nefunkčního vztahu je strach. Strach být sami. Strach, jak sami zvládneme finanční situaci. Strach, jak se na nás bude dívat okolí. Strach, že nám ujede vlak na početí dítěte. Takový model předáváme dalším generacím a nevíme, jak s ním naložit ve stále se zrychlující době.
Několik posledních let jsem trávila pozorováním a následnou analýzou lidských vztahů. Poslouchala jsem o problémech a konfliktech všeho druhu (nevěra, rozvody, manipulace dětí rodiči, boje o děti, podrazy na pracovišti…..). Učila jsem se nebrat si problémy ostatních osobně a dívat se na ně s odstupem. Jako bych pozorovala lidi na jevišti divadla. To pro mě byla největší škola. Dospěla jsem k tomu, že pro mě úspěch znamená být vyrovnaným člověkem. Člověkem, který je férový ke svým hodnotám, nepropadá hysterii kvůli malichernostem, je empatický vůči sobě a svému okolí a hlavně, který učiní šťastné své děti.
Doufám, že je vychovám ke vnímavosti sebe a ostatních, nezávislé na svých rodičích a partnerech. Zkrátka dva muže, kteří budou sami sebou, bez nutnosti hrát role, které jim jsou cizí, a to vše ve snaze uspět. Snad jsem a budu fajn průvodcem na jejich cestě :-)

Zpět na blog